Už jsem vám vylíčil, jak jsem se coby nezkušený podnikatel chytil do pasti své vlastní pýchy. Je to tak. Občas se stane, že vám úspěchy zatemní mozek. Najednou jako byste viděli černě, nebo spíš neviděli nic. Chodíte s nosem v oblacích. Život vám většinou v takovou chvíli uštědří nějakou pořádnou ťafku a dobře vám tak. Tedy dobře mi tak, protože já chci mluvit hlavně o sobě.
Došlo mi, že jsem byl za hlupáka
Uvědomil jsem si, co jsem to vlastně za hlupáka. Já vystudovaný účetní s praxí dělám takové hlouposti. Kdybych nechodil po naší rodné vesnici jako páv, nejspíš bych si včas všiml, že ta účetní čísla mi nějak podivně nesedí. První zakázky pro firmy v podobě zpracování účetnictví se totiž sháněly docela ztuha. Rozhodně to nefungovalo tak, že by si lidé u mě podávali dveře a prosili mne, abych jim laskavě udělal účetnictví pro jejich firmu. Bylo to přesně naopak. Prosit jsem musel já.
Chovám se jako posedlý
I když jsem totiž měl už nějakou praxi, dělat samostatného účetního pro firmy, který má na starosti úplně všechno a obrovskou zodpovědnost, to je přece jenom trochu jiná káva. A tak není divu, že na mne někteří koukali trochu skrz prsty a moc nevěřili, že to všechno zvládnu. Už tohle mne mělo varovat a vyvést z mých naivních představ. Jenže já byl tehdy jak posedlý. Myslel jsem si, že nějaké zakázky rychle seženu. Nakonec jsem sehnal, ale byly to zatím malé věci a ze známosti, od lidí, kteří se za mne zaručili. A já místo toho, abych pochopil situaci a držel se při zdi, jsem se rozhodl vyhazovat peníze za velkolepé sídlo firmy.
Konečně začínám jednat realisticky
Po třech měsících mne ale realita vyléčila. Ano, nějaké výdělky jsem měl, ale zatím nestačily ani zaplacení měsíčního nájmu toho nádherného prostoru, na který jsem byl tak pyšný. Jistě, málokdo má sídlo své firmy hned naproti radnici. Jenže málokdo ho také dokáže zaplatit. Po čtvrtroce, kdy už jsem nemohl nájem dotovat z úspor a musel si půjčit od rodičů, mi došlo, že to takhle nejde dělat. Udělal jsem to, co jsem měl udělat ještě předtím, než jsem si tu kancelář velkopansky najal. Prostě si vzít blok a tužku a do dvou sloupečků si udělat analýzu má dáti/dal mého slavného podnikání.
Zklamané balím kancelář
Uznávám, že jsem se do toho měl pustit hned na začátku. Jako účetní bych tyhle věci měl mít v hlavě pořádně srovnané. Jenže znáte to: mladý nafoukaný kluk. Zklamaně jsem tedy sbalil dřevěný lakovaný stůl, koženou židli, židli a stůl pro návštěvy i kancelářské komody na šanony a všechno odstěhoval do domku rodičů. Tam jsem část svého království v patře domu přestavěl na kancelář a začal úřadovat. Pravda, nebylo to úplně ono, ale co se dá dělat. Na dobu, kdy se podobné situace dají řešit virtuálním sídlem a jejich počet bude růst, jak popisuje následující článek, jsem si musel ještě nějaký ten pátek počkat
Bylo mi trochu trapně
Pravda je, že se mi podařilo svoji červenou bilanci opět přehoupnout do černých čísel. Režii jsem měl totiž minimální. Nemusel jsem nikam jezdit autem, a tudíž ušetřil spoustu peněz za benzín. A samozřejmě po mně nikdo nechtěl obrovské sumy za nájem kanceláře. Díky tomu jsem dokázal postupně budovat pozitivní bilanci svého podnikání. Jenže zase mne trápily jiné věci. Stal jsem se jezevcem, který skoro nevyleze z pokoje – pracoval jsem totiž doma. A především: vadilo mi, že musím své klienty vodit právě sem. Přece jenom je to obyčejný rodinný dům, žádné firemní prostory. A když klientům prozradíte svoji adresu, pak je jasné, že domek na vesnici je o poznání méně reprezentativní, než renesanční dům na náměstí v krajském městě. Bylo mi proto trochu trapně. Naštěstí řešení už bylo na dohled, ostatně tady se můžete dočíst více o tom, kdo a proč chce virtuální kanceláře.
